Výňatek z knihy Sdružení výtvarných umělců MYSLBEK vydané r. 1939, sestavil Dr. Jindřich Čadík profesor Karlovy university
 
OTAKAR SEDLOŇ,
     profesor a krajinář, specialista pro horská malá města Orlických hor, je z Českomoravské vysočiny. Velmi inteligentní, živého temperamentu, snadno a pilně tvořící malíř, pochází z Trpína u Poličky a studoval nejdříve na umělecko-průmyslové škole v Praze u Maška, Dítěte a Preislera, než přišel do speciálky Schikanederovy. Sedloň dost dlouho neprojevoval zvláštní bohaté aktivity jsa zdržován nejen záležitostmi existenčními, ale také stálým studiem na cestách, výstavách a ve vlastní dílně. Jeho čas přišel vlastně až po světové válce, kdy zbaviv se nadobro všech upomínek na školní poučení, připraven velmi spolehlivě řemeslem i zvýšenou a kultivovanou bystrostí výtvarného chápání, počal velmi pronikati svým dílem na výstavách ve východočeských městech, v Praze, v Plzni a jinde. Celými cykly regionální obsahové náplně vyprávěl o dojmech a náladách malých podhorských měst: Rychnova, Rokytnice, Solnice, Chrudimě, Borové, Doudleb a pod. Okolo roku 1925 jeho výraz nabývá osobitého zpevnění a mění se již jen málo, snad jediné v moudrosti zdokonalené výtvarné zkratky a v náladové soustředěnosti. Školní tradice ho zajistila před přímými vlivy impresionismu a jeho popřevratových proměn. Zůstal plenérovým realistou, poučeným barevnými vymoženostmi XX. věku, pozorujícím krajinu zrakem městsky kultivovaného malíře, milujícího hladce ujednocenou tónalitu obrazů bez robustních násilností barvy i tvaru. Trochu raisovského idylismu leží v přesvědčivé realitě jeho pohledů do ulic, záhumní, tržišť a náměstí českého maloměsta. Portrétuje jejich život sice temperamentně, ale nesložitě, s Čistým výtvarným zájmem bez postranních úmyslů. Je znalcem toho života a dovede s bezpečným úspěchem zachytit jeho vrcholné vypětí při lomozu výročních trhů („Rychnovský jarmark" 1937) nejen v kinesi, ale i v lokálně zbarveném charakteru.
     Jeho realism se projevuje zvlášť výrazně v podobiznách. Je na nich velmi zřejmo, jak sujet působí na určení výrazového prostředku. Podobiznu básníka Bohdana Kaminského maluje velmi široce, skoro tvrdě, energickými tahy se zjevným favorisováním lineamentu. Podobizna „Krajkářky" je barevně modelována trochu nervosními údery štětce v silném soustředění výrazovosti. Portret slečny J. M. vynakládá všecko na ikonografické zdůraznění společenské funkce obrazu a malován jest hladce s pozorností, která nic nesleví řemeslné poctivosti. Lyricky naladěný vypravěč, dopustí-li povaha sujetu, aby věcnou stránku mohl vyjádřiti zkratkami, dospívá k velmi účinné výrazovosti a dojmové síle, které není cizí dekorativní působivost („Kostel v Rokytnici" z r. 1934). Melická zpěvnost, která je tak na místě při pohledech na venkovská místa, stává se velmi hladkou, urbanní lyrikou, když Sedloň maluje pohledy na Prahu.
     Mezi východočeské látky s porozuměním zpracovávané jako exotika vpadají motivy černomořské z Rumunska („Constanza", „Přístav v Galaci" a j.), z Jugoslavie a z Paříže. Zajímají kromě sujetu především vyspělostí technickou. Blíže Sedloňovu srdci byly již náměty karpato-ruské, jichž celý soubor přinesl r. 1927.
     Malířův temperament a myšlenkové bohatství vtipu zařazuje Sedloně mezi propagátory programových zásad spolku. Slovem, vtipem i satirickým veršem bojuje proti každé umělecké nepoctivosti a proti neumělecké zámince a zácloně impotentních duchů, kteří výbojným teorématem doufají zastříti vlastní nedostatky. Přednáší, vykládá, píše a pořádá výstavy.
     Z literatury o Sedloňovi nutno uvésti: Tomanův Slovník umělců, 2. vyd., str. 593; „Zlatá Praha", roč. 1922, str. 452; roč. 1925, str. 230; roč. 1928, str. 429; roč. 1929, str. 249. Některé starší práce otiskly „Český svět", „Světozor", „Ilustrovaný zpravodaj", „Salon" 1929 a pod.